Psal se rok 1920, kdy skupina chlapců založila v Letovicích první skautský oddíl. U jeho kolébky stáli František Nečas, Antonín Pěta, Ladislav Stahl a další. Opatřili si skautskou literaturu, ze které čerpali zkušenosti nejen pro sebe, ale i k výcviku nováčků. Tábořili v okolí Letovic, na Svojanově a na Bouzově. Jezdili po republice na kole a někteří se vydali i do Jugoslávie a Itálie. Bratr Pěta byl jmenován sborovým vůdcem v Letovicích, jak o tom svědčí dekret z 28. 5. 1928 podepsaný samotným náčelníkem A. B. Svojsíkem. Bratr Stahl později pomáhal zakládat skautské oddíly také na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde tehdy působil jako voják z povolání. V Ružomberoku byl jmenován sborovým vůdcem. Po návratu do Letovic v roce 1939, v době ohrožení republiky, spolu s bratrem Nečasem ukrývali zbraně a výstroj 13. praporu Československé armády sídlícího tehdy na zámku v Letovicích. Později po ilegálním návratu z emigrace v Polska, kde byl bratr Stahl zpravodajským důstojníkem, zakládá s bratrem Nečasem odbojovou skupinu BERGER operující na Boskovicku. Po prozrazení skupiny byl bratr Nečas zatčen 22. 6. 1943 v Rájci, kde tehdy sloužil jako výpravčí ČSD. Byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně a 16. 4. 1944 převezen do Breslau, kde byl 14. 7. 1944 popraven. Z jeho dopisu na rozloučenou, psaného několik hodin před smrtí, vyzařuje skautská statečnost, odpuštění a víra v boží spravedlnost. Bratr Stahl byl jako příslušník zahraničního odboje zatčen již dříve a prošel několika koncentračními tábory ve Vídni, Salzburgu, Mnichově, Waldheimu, Hofu a Norinbergu, kde byl osvobozen americkou armádou. Oba obdrželi po válce od Ústřední rady Junáka Junácký kříž za vlast a prezidentem republiky byli jmenováni Československým válečným křížem. Bratr Nečas bohužel již in memoriam.
Další skautský oddíl zvaný homogenní založil v roce 1937 Hadrava. S několika nadšenci (bratři Mifkové, Chábek, Hőnig, Novotný, Síla aj.) budovali na farním dvoře klubovnu a později spolu s dalšími (Daněk, Hrazděra, Havlíček aj.) připravovali tábořiště ve farském lese (u dnešní přehrady). Podnikali na kole výlety po okolí (opět Svojanov a jinde).
Za druhé světové války došlo k likvidaci Junáka, ale letovičtí skauti se i nadále opatrně scházeli. Po dramatickém vystoupení Gestapa s Hadravou na faře v knihovně musel být oddíl rozpuštěn. Někteří se nadále scházeli u Mifků. Před koncem války v roce 1945 se však již znovu připravovali na zahájení činnosti a hned 9.května dopoledne obnovili oddíl, ke kterému brzy přibyly další. Prvním vůdcem byl Krchňák, který už 4. – 6.července vedl výpravu opět tradičně na Svojanov. V září pak nacvičil s oddíly besídku k poctě sv. Václava, českého patrona Junáků. Jako předseda Besedy umožnil vznikajícím oddílům schůzky v Katolickém domě. Již v létě 1945 byl založen i oddíl dívčí, později pak smečka vlčat a roj světlušek. Tím vzniklo samostatné středisko skautské výchovy v Letovicích. Jeho prvním vůdcem byl Theodor Řehoř (Robin), poději Mirko Daněk (Regin) a Vlasta Knedlová (Jurková), vedoucí oddílů Ladislav Štěpán, Jožka Bednář, František Palbuchta, Jarka Měsťáková, Anči Bednářová, Milan Hladil, Alena Kostíková a Zlata Mifková. Do střediska patřily i tzv. hlídky v Lazinově a ve Zboňku. Již 26. srpna při hasičských oslavách spojených s oslavou osvobození pochodovalo 120 skautů a skautek v slavnostním průvodu v nových krojích, které věnoval pan továrník Miloš Červinka. Byly adaptovány další klubovny, pořízeny stany s podsadami a jiné táborové vybavení. První tábory byly za Kochovem, v Hlubokém, u Jedovnic, na Mílovech a jinde. Nejvzdálenější tábor se konal v Bechyni na Lužnici (Židova strouha). Pro získání skautské praxe bylo v letech 1945 – 1947 vysláno dostatek činovníků do Moravské lesní školy v Jinošově. Tito pak vedli střediskové rádcovské kurzy. Ani v kultuře nezůstávali junáci pozadu. Volný přístup do Katolického domu umožnil nacvičení besídek, junáckých akademií a divadelních představení. Mimo několika dětských her a Foglarova Tábora ve sluneční zátoce sehráli i Lucernu, Fausta a Mefista, společně s divadelním odborem Besedy pak operety U veselého kamzíka a Edip král, které byly pro velký uspěl několikrát opakovány. Také ve skautských soutěžích a ve sportu si vedli dobře. Při běhu Letovicemi v rámci dne svobody 28. října 1948 doběhl do cíle první bratr Milan Hoder (Štipka) před silnou konkurencí sokolů. Také dalších osm našich závodníků se umístilo na čestných místech, jak o tom píše bratr Česta Henzl (Drobeček) v měsíčníku Maják, který vydával 2. oddíl. Starší skauti utvořili roverskou družinu Recese. Zůstávali však nadále členy svých oddílů, kterým pomáhali ve vedení a další činnosti. V roce 1947 organizovali okresní sraz Junáků v Letovicích na fotbalovém hřišti, které bylo v místech dnešní kotelny Letostroje, když Sokoli odmítli zapůjčit svoje hřiště. V té době byl okresním náčelníkem bratr Mareček z Letovic. Na tomto srazu byl dceři popraveného bratra Františka Nečase předán Junácký kříž za statečnost.
Nadešel však únor 1948 a tím konec skautování. Nejkrásnější tábor v Bechyni v roce 1948 byl bohužel na delší dobu posledním. Totalitní režim donutil vedení Junáka ke vstupu do ČSM a později jej zlikvidoval úplně.
Krátká obnova Junáka přišla po politické oblevě na jaře 1968. Vybavení, které nám bylo v padesátých letech zabaveno se opět znovu buduje vlastními silami s finanční podporou členů. Vznikají nové oddíly, pořádají se kurzy pro rádce družin, opatřují se skautské kroje. Ke čtyřem oddílům a oddílu starších je připojen oddíl chlapců a oddíl děvčat na Prostředním Poříčí. V roce 1969 má středisko již 197 členů a v jeho čele stojí opět Daněk (Kolouch), později Milan Chmel a Karel Hoder (Kostin), vůdci oddílů Luděk Dračka, Eduard Novotný, Miroslav Špaček, Jiřina Lhotská a Alena Sedláková, na Poříčí Jež s družinami Výři, Zálesáci, Jánošíci, Olga Zedníková s družinami Čekanky, Poměnky, Bílé růže. Tábořilo se v Tasovicích, Chlébském, za Študlovem. V roce 1969 byly pořízeny oddílové a střediskový prapor, které byly posvěceny brněnským biskupen Skoupým na nádvoří před klášterem. Téhož roku byla uspořádána vánoční besídka pro veřejnost, na níž vystoupila i skupina Andělů, skautek z Poříčí. Tyto obohatily i mikulášský předvečer na hasičské zbrojnici. 1. – 3. května 1970 byla v kulturním domě uspořádána výstava tvořivosti junáckých oddílů. Nesčetná pochvalná uznání od místních i vzdálených občanů (i ze zahraničí) hovoří dodnes v pamětní knize o exponátech, které zaplnily celý horní sál, že skauting vede mládež správnou cestou.
Co to však bylo platné, když mocní normalizátoři nahoře opět rozhodli o likvidaci Junáka. Veškerý majetek jsme museli opět bez náhrady předat a oddíly rozpustit. Totalita vylučuje skauting, Skauting vylučuje totalitu. Tento nápis se objevil 17. 9. 1971, rok po zrušení Junáka, na hrobě jeho zakladatele A. B. Svojsíka.
Tři dny po 17. listopadu 1989 je již naše středisko registrováno v Praze nedaleko dějinných událostí na Spálené ulici, kde byla zřízena prozatímní kancelář Junáka. Již v prosinci 1989 svoláváme setkání skautů tří generací v našem městě, abychom znovu zahájili činnost. V zdevastovaném zahradním domku zámeckého parku jsou vlastními silami upraveny tři klubovny, další pak později na farním dvoře. Zásluhou bratra Dračky jsou ušity nové stany, za vydatné pomoci mnoha oldskautů a rodičů některých dětí zbudovány nové kvalitní podsady. Městský úřad nám vychází vstříc s odprodejem různého vybavení kluboven za symbolické ceny a tak se opět skautské hnutí rozjíždí. Vedení oddílů se ujali Dokoupil, Zedník, Chmel, Daněk, Bělinová, Tajovská, Tenorová, dívčí oddíl s náboženskou výchovou založila Prudilová, později vede Trundová. V roce 1995 byli do čela střediska zvoleni Hoder, Zedník, Nečas, hospodář Hrazděra (Ťuhýk), 1. oddíl Zedník, 2. oddíl Seeháková, 3. oddíl Minář, 4. oddíl Krejsová, oldskauti Dračka a Hrubý. Letní tábory se uskutečnily u Vřesic, na Drozdovské pile u Zábřeha, u Olešnice, na Pohoře u Horního Štěpánova, na Randulce u Němčic a Vysočanech, výpravy na Svojanov, do Kunštátu, Boskovic, Přímětic a zájezdy na Ivančenu, do Rajhradu, do Rakouska, na Veselý kopec u Hlinska, Toulovcových maštalí aj. V roce 1991 byl uspořádán u hasičské zbrojnice skautský den s ukázkami skautské výchovy i zábavy. Skupina roverů se zúčastnila celostátní expedice do Skandinávie. Pro veřejnost každoročně pořádáme v zámeckém parku Vítání jara, v kulturním domě Vánoční besídky, Maxiautodráhu, Trakař, Counry bály. Dalším přínosem pro veřejnost je i jarní úklid v parku. Máme na starost také Tříkrálové sbírky pro charitativní účely, pomáháme při prodeji žlutých květů – boj proti rakovině. Roku 2005 má naše středisko 120 členů. Vedoucími střediska jsou Karel Hoder, Miloš Hrazděra a Alena Sedláková, vedoucími oddílů František Zedník, Jana Leinveberová, Vilém Heger, Mirka Marková a Aloš Nečas. Naše středisko přijalo název ERB.
Vzpomínky bratří a sester, kteří před padesátými léty stáli u zrodu střediska, pomáhali při každé jeho obnově a mnozí z nich ve skautském hnutí pracují:
Bratr Miloš Krejsa (Dan)
Do Junáka jsem vstoupil v roce 1945 hned po válce. Vzpomínám na první tábor za Kochovem. Byl to pro nás velký zážitek, noční hlídky, vaření v kotlíku (jídlo jsme snědli i s jehličím) aj. Měl jsem otcovu trumpetu, na kterou jsem troubil budíček a večerku (často se však ozývaly zoufalé tóny). Na táboře v roce 1946 mezi Jedovnicemi a Vyškovem nás překvapila střelba. Byli to Banderovci, a proto jsme museli s velkou lítostí tábořiště opustit. Měl jsem velkou radost z obnovení Junáka v roce 1968 a 1989. Jsem rád, že ve skautské tradici pokračují i moje děti a vnoučata.
Bratr Mirek Novotný (Korec)
Byl jsem jeden z prvních – již v roce 1937. Mívali jsme schůzky na faře, kde nám bratr Hadrava (Padre) vyprávěl o krásách a poslání skautingu. Konali jsme výlety pěšky i na kole (Macocha, Svojanov). V srpnu jsme odjeli na kolech do Oslavan, kde nás Padreho bratři po 12 dní učili stavět stany, tábořit, vařit, zpívat junácké písně a připravovali na nováčkovské zkoušky. Po návratu domů jsme se scházeli v Katolickém domě, kde jsme svoje zkušenosti předávali ostatním. Hned po válce v roce 1945 jsem opět navázal spojení s Hadravou, který nám pomohl opatřit skautskou literaturu a s bratrem Stahlem, který radou i zajištěním táborových potřeb (stany, hangár, gumový člun) přispěl k rozvoji skautingu v Letovicích.
Sestra M. Prudilová (Poměnka)
V létě 1945 jsem vstoupila do nově vzniklého dívčího oddílu, který tehdy vedla Jarka Měšťanová po návratu z junáckého kurzu. Naše družiny měly název Divošky, Kopretiny a Jiskry. V roce 1947 jsem byla s Drahou Daňkovou (Pištělákovou) na Lesní škole v Jinošově a po návratu jsem vedla družinu. V roce 1968 jsem opět vedla družinu a zúčastnila se v listopadu celostátního sněmu v Praze. Tehdy tam byla úžasná a nezapomenutelná atmosféra.
Bratr Zděněk Hrubý
V roce 1945 jsem byl přijat do smečky vlčat, které vedl Milan Hladil (Akela), od 1.2.1950 přestup do 2.oddílu pod vedením Zděňka Kvasničky. Vůdcem střediska byl tehdy bratr Dračka. V roce 1968 jsme spolu s bratrem Nečasem vedli 1.oddíl o počtu 30 členů, jejichž registraci dosud mám. V tomto roce jsme tábořili na Oboře. …a co dodává Akela: Již v květnu 1945 jsem při cestě do Prahy navštívil ústředí Junáka, kde jsem nechal zaregistrovat letovický oddíl, čímž jsme se stali první z Moravy. Po návratu ze Svojanova 6.července 1945 jsme se zúčastnili štafety k uctění památky mistra Jana Husa. Dle dohody jsme se spojili s hasičskou a orelskou, když sokolská si trasu zkrátila, aby byla první. To se nikomu nelíbilo. Na podzim jsem byl po absolvování Lesní školy, kde byl se mnou též Daněk, pověřen vedením smečky vlčat. Hezké vzpomínky mám na divadelní představení, které jsme pořádali v Katolickém domě, a na nezapomenutelný tábor v Bechyni. Vyprávění o něm by vydalo celou knihu. Jedno důležité by však v pamětech mělo být zaznamenáno, že Junák vychovával mládež k správnému životu.
Bratr Zdeněk Síla (Maděránek)
Do Junáka jsem vstoupil mezi prvními. Zúčastnil jsem se výjezdu do Oslavan spolu s ostatními, později pak s bratrem Tauberem do Újezdu u Kunštátu. Ve farském lese jsme těžili dřevo pro stavbu srubu, které jsme potom s nováčky Hrdličkovými ve stolárně jejich otce upravovali. Ke stavbě však již bohužel nedošlo. Po obnově činnosti v roce 1945, kdy nastal do našeho hnutí velký příliv dětí, nám Sokoli nabízeli vstoupení do jejich organizace. Zúčastnil jsem se s bratrem Daňkem (Kolouškem) jednání, jenž vedl Miloš Červinka, který nám slíbil pro všechny nové kroje. Přestože podmínky byly pro nás nepřijatelné, pan továrník nám dal kroje ušít, což bylo od něj ušlechtilé gesto.
Bratr Karel Hoder (Kostin, dříve Okoun)
Do Junáka mě přivedli bratr Hrazděra (Ťuhýk) a Karel Havlíček (Flint). Bylo to však už krátce před likvidací, takže jsem toho tehdy moc neužil. Zato hned po válce jsem se plně zapojil a již v srpnu 1945 jsem byl vyslán do Lesní školy v Jinošově. Po návratu jsem dělal zástupce v druhém oddíle a vedl také družinu Havranů ve Zboňku. Vzpomínám na krásné dny v táborech Na vépustku (Hluboké u Kunštátu) a na Mílovech po názvem R 6 (organizovalo šest roverů). Z divadelních představení mám nejlepší vzpomínku na roli Mefista ze hry o Faustovi. S roverskou skupinou Recese jsem jezdil na výlety do Křtin, Vranova a jinde. I po komnunistickém puči jsme se scházeli při různých příležitostech za zpěvu písně…a já věřím, že zas přijde den – že zas bude Junák obnoven. A dočkali jsme se, i když opět jen na krátko. Po znovuzřízení střediska, jehož jsem byl v řadě členem, jsme na požádání zorganizovali s bratrem Ťuhýkem dva oddíly na Prostředním Poříčí. Již několik dní po sametové revoluci v listopadě 1989 jsem při návštěvě Prahy nechal naše středisko zaregistrovat, takže jsme byli opět mezi prvními. Bylo to v provizorním stánku ve Spálené ulici, kousek od památníku s hořícími svícemi na Národní třídě. Přeji Vám všem, aby Junák trval stále a nebylo jej třeba znovu obnovovat. Abyste ve skautingu prožili radostné mládí a při dospívání neodcházeli, ale přešli do oddílů roverů a rangers, potom pak k oldskautům. Skautská stezka je jedna z mála, které vedou boží přírodou k pravdě a lásce nejvyšší.
Sestra Milada Tajovská
Je jaro 1968. Při náborové akci letovického střediska jsem se přihlásila do Junáka a byla jsem zařazena do družiny Veverek. Neměli jsme vlastní klubovnu a tak jsme se scházely pod vedením sester Jurkové, Novotné a Sedlákové v Kulturním domě, v hasičské zbrojnici a v jídelně Moravanu. Tam nám také obarvili bílé košile na khaki a už z nás byly skautky. První tábor jsme prožily v blízkosti Letovic. Několik nás jelo i na okresní tábor na Oboře. Na tomto táboře jsme měli i Polní Mši, kde mi setkání s vírou připadalo bližší. Další tábory jsme měly v Chlébském a Tasovicích. Odtud jsme šly na Pernštejn. Také naše výpravy měly kouzlo. Rudka, Kunštát, zajímavá byla taky výprava k Lazinovu, kde nás sestra Pištěláková učila píseň – Tipperarry aj. Velkým zážitkém byl slib v roce 1969 ve farském lese pro celé středisko. V oddíle jsme měly ještě další čtyři družiny – Ještěrky, Kukačky, Koťata a Pomněnky. V roce 1970 však nastalo zklamání. Normalizátoři rozhodli, že Junák bude opět rozpuštěn. A tak při posledním táboráku již nebylo veselo a píseň Valčík na rozloučenou nás všechny rozstesknila! Ale nevěšme hlavy – Junáci vzhůru! Však přijde opět den a Junák bude obnoven…….a dočkaly jsme se! Děkujeme našim vůdcům za dobrý příklad, který nám dali. Ač měli málo času – pouhé dva roky, ale i to stačilo, aby skauting našel znovu své pokračovatele.